KORNATI 2003

 

 

Termín: 14.-21.6.2003

 

Posádka:

Karel – kapitán

Marek – zpravodajský důstojník (scénárista, režisér, producent, střihač a zvukař v jedné osobě)

Jarda – důstojník přes alkohol a předseda likvidační komise

Jája – plavčice (The First Lady)

Bea – plavčice (pověřená vyjednáváním s domorodci mužského pohlaví)

Pavla – plavčice (umělecké foto a strůjce pohody za všech okolností)

   

Od podzimu jsme měli rezervovánu loď přes YachtNet u charterovky SAY Millenium z ACI Jezera na Murteru. Proč zrovna tam? Leží v jedné z nejkrásnějších oblastí jadranského pobřeží, není až tak daleko a nabízí slušné ceny. Na ceníkovou částku 1.400,- EUR jsme dostali slevu 15% (včasná rezervace, rezervace přes web, veletržní sleva) na 1.200,- EUR a přitom tato společnost jako jediná nabízí v pronájmu už zahrnuté veškeré poplatky (transit log, permit, povlečení, čištění) a poplatky za ACI mariny. Noc na kotvě má jistě své kouzlo, ale dát si večer teplou sprchu (za 27,- kun borovične taxy místo 30,- EUR za loď) má také něco do sebe.

Loďka byla dva roky stará tříkajutová Bavaria 34, nesoucí jméno “Indigo”.

 

Pátek

Přestože jsme měli v marině slíbeno převzetí lodě až v sobotu v pět odpoledne, rozhodli jsme se vyrazit co nejdříve v pátek večer. S drobnými komplikacemi (referendum EU, odložení dětí u babičky a dědečka v Hodoníně, nehoda u dálnice apod.) jsme dorazili na místo srazu, čerpačku Shell v Bratislavě – Petržalce, s pouhým dvouhodinovým zpožděním. Po naplnění nádrží pohonnými hmotami po okraj jsme se vydali na cestu přes Maďarsko (Csorna, Szombathely, Lenti) a kousek Slovinska (Lendava) do Chorvatska (Varaždin, Zagreb, Karlovac, Obrovac, Benkovac, Tisno). Žádné zácpy nás nezpomalili a tak nás po desíti hodinách jízdy v sobotu ráno přivítala marina Jezera na ostrově Murter.

 

Sobota (fotky)

Auta našla svá místa v marině a my se odplížili do stínu borovic na nedaleké pláži. Lehká snídaně a osvěžující koupel v moři byly korunovány příjemným spánkem (bezvědomím) na nepohodlných stolech a lavičkách. Kolem druhé hodiny odpoledne se nám podařilo přinutit uklizečky k opuštění “naší” lodě, vyřídit papíry, zaplatit kauci a hlavně převzít jachtu a nalodit veškerou bagáž i posádku. Jachta byla ve výborném stavu. Řada promyšlených skříněk a zákoutí pohltila hromadu jídla a nápojů od nuly do mnoha procent alkoholu.

Kolem páté jsme se vydali na krátkou “rozplavbu”. Posádka dostala základní školení co je co, na co nesahat a čeho se naopak držet, kterým lodím se dává přednost (těm větším …), základní uzly, jak se vaří, co voda a tak – kapitán předem vše pečlivě nastudoval z příručky. Po šestimílové projížďce, která vyzkoušela motor, plachty i odolnost počátečního nadšení plavčíků a plavčic, jsme se vrátili do mariny na noc. Přistát se nám sice podařilo až na druhý pokus, ale každý začátek je těžký.

 

Neděle (fotky)

Plán na neděli byl jasný – vyplout směr Vrgada, tam si zašnorchlovat, a pak na Žut. Člověk míní, člověk mění. Trošku jsme si ráno přispali a pak ještě nesprávně zapracovali s plachtami. Po nějakém čase jsme se tak ocitli až u Opata. Moře nebylo nejklidnější a při celém dni stráveném na vodě se rozhoupala i naše bříška. Postupně zelenající obličeje vylučovaly uspořádání polední hostiny za plavby a tak jsme stáhli plachty, dali koupání v chladivé vodě (pak už chuť opět přišla) a zbytek cesty na Žut dobublali na motor. Přistání bylo ukázkové.

V marině jsme se potkali s posádkou lodi “Bonsai” a dopodrobna probrali všechny naše začátečnické potíže. Od dalšího dne jsme se stali neméně obávanými mořskými vlky. Jarda, koupající se všude a za všech okolností, si začal vydělávat potápěním. Hned vedle lodi se vynořil s hrstí zachovalých bankovek, které mu pokryly výdaje na celý týden. Šikovný kluk.

 

Pondělí (fotky)

Ráno jsme projeli Malou Proversou do Telašice a tam se vyvázali se na bóji. Kapitán zůstal na lodi (měl službu a tak neunikl ani vaření, ani potupné likvidaci odpadů nakrmením racků a mytí nádobí), šťastnější část posádky vystoupala na útesy Dugeho otoku a užila si v teploučkém a přesoleném jezeře Mir. Bohužel se nám nepodařilo uniknout místním výběrčím, ani je ukecat na nižší sazbu. Vzhledem k tomu, že vstupenky do zátoky platí dva dny, rozhodli jsme se zůstat i na noc. Neúspěšně jsme se pokusili chytat ryby, naše počínání se zvrhlo v jejich krmení.

Večer jsme zkusili zakotvit za ostrovy Školj (měly tam být bóje), ale na místě, které jsme si vybrali, kotva klouzala v blátě. Vrátili jsme se kousek zpět a vyvázali se na bóji u hospody Farfarikulac. Večer byl završen dlabancem a množstvím piva. V lehce podroušeném stavu proběhl nácvik “muže s ženou přes palubu” včetně všech dostupných záchranných prostředků. Jarda s Pavlou vystoupili na pevninu na kopec, pak ještě jeden kopec a pak ještě jeden kopec – návrat skrz balvany a keře byl zaplacen pouze lehkými zraněními.

 

Úterý (fotky)

Asi nejpovedenější den. Od rána příjemně foukalo. Z Telašici jsme kolem majáku na Sestrici vpluli do souostroví Kornati. Holé ostrůvky, ovce, zřícenina Toreta (pod ní “tryskový efekt” = žůžo plachtění), průzračné moře. U ostrova Mana jsme zakotvili na desíti metrech, Beu nechali hlídat loď, a vydali se na obhlídku “pirátského hnízda”. Krásné místo a perfektní šnorchlování mezi rybama pod útesy. Odpoledne šel vítr spát, moře se změnilo v rybník a my na motor dopluli do mariny Piškera.

Večerní koupání a již tradiční výlet “na kopec” (plný kamených mohylek – že by “záhada Blair witch”?) vyvrcholilo družbou s Holanďany z vedlejší lodě. Jarda celkem brzy upadl do bezvědomí a během noci se ztratil v časoprostoru. Až do konce plavby se, bohužel, nenašel. V pět ráno propadl se zalepenýma očima luknou do kajuty s mumlavým dotazem, jaká je nálada a jestli všichni paří.

 

Středa (fotky)

Den absolutně bez větru. Nechtělo se nám plout nikam daleko, a tak jsme zvolili cestu z Kornat na Opat (tam jsme to už znali) a přes Murtersko more kolem Čavlinu do Tribunje. Skoro celou cestu na motor, nebo minimální rychlostí na plachty. Pavla se rozhlédla kolem, prohlásila, že stojíme, a uprostřed moře se vrhla do vody. Udělala pár temp a když se otočila, zjistila, že nepohybuje-li se obzor, neznamená to, že se nepohybuje pozorovatel. Naštěstí jsme už “ženu přes palubu” měli nacvičenou.

V Tribunji je postavená nová marina, nechali nás tam na odpoledne zadarmo. Kapitán byl ze slunka a hukotu motoru “unavený”, a tak se raději postaral o loď (voda, plyn, …). Posádka se vyškrábala, kam jinam než na kopec, ke kostelu s nádherným výhledem a prošla městečko. Po obědě se nám podařilo nachytat jediné ryby. Teda rybičky. Cedníkem na špagety. Nepoživatelné čudly. Ale primitivní lovecká vášeň byla ukojena a všechen potěr dostal svobodu. Navečer jsme přepluli do Vodice a vyvázali se v marině. Za námi se blížila bouřka. Vzorně jsme umyli loď. Marek pouze filmoval a pak ho špatné svědomí nenechalo spát. Stále ho budilo šplouchání a tak ve dvě v noci doplňoval vodu do nádrží. Že bouřka zvedla vlnky a ty cákají o loď, na to ani nepomyslel. Večer jsme ještě přestáli liják a prošli Vodici.

 

Čtvrtek (fotky)

Od rána foukalo parádně. V marině nefungoval fax, tak jsme počasí odhadli podle oka (jak se později ukázalo, nebyl to až tak dobrý nápad). Svižně jsme doplachtili k Jadriji a rozhodovali se – zatočit na Šibenik nebo si ještě zaplachtit? Nedemokratickým hlasováním jsme zvolili druhou variantu. Na plné plachty jsme vlítli do Šibenskich vrat a dál na moře. Tam nám už příroda vysvětlila, kdo je tady pánem. Prudká změna počasí přinesla poryvy (Tramontana?) až 50 uzlů a po několika zvládnutých, ale neplánovaných, obratech (kýl nebyl nad vodou, ale mnoho nechybělo) jsme nahodili motor, sbalili už na minimum zrefované plachty, a na 3.000 otáček bojovali s vlnami a větrem směr kanál Sv.Ante.

V Šibeniku už byl klid a tak jsme se zastavili u benzinky pro naftu. Před námi dvě taliánské motorové jachty brali dvakrát skoro 800 litrů, ale i na nás něco zbylo. Ustavili jsme likvidační komisi pověřenou managementem sežrání a vypití všeho do sobotního rána (byla úspěšná). Ve zbytku dne jsme projeli řeku Krku do Skradinu (trošku nás pohoupalo ještě Prokljansko jezero). Ve Skradinu jsme opět potkali Bonsai (zvolili o něco delší trasu – ono dítě na palubě je výbornou prevencí přespání, takže měli mnohem více času). Na večeři byly ryby v solidní restauraci a víno v té nejhnusnější vinárně (nebo nejkrásnější garáži) na celém Jadranu – podnik je familiárně nazýván “U čarodějnice”, avšak i toto označení je pro paní majitelku příliš lichotivé.

 

Pátek (fotky 1, fotky 2)

Jediný den, kdy jsme vstávali podle budíka. Na minutku jsme stihli první loď na Skradinski Buk (v osum) a užili si tak klidu a pohody u vodopádů a v expozicích nového etnografického muzea. Kovář koval, mlýny mlely a Pavla se nechala navléci do místního kroje. Jako “Hrvatce” jí to moc slušelo. Na jezírkách i vodopádech byla křišťálově čistá voda plná ryb a barevných vážek. Před polednem jsme dali koupání pod vodopády, oběd na lodi a vypluli jsme po Krce zpátky na Šibenik.

Info Skradinski Buk - 1

Info Skradinski Buk - 2

Kolem Vodice zase zafoukalo a tak jsme nastoupávali proti větru – na GPSce byl obrázek jak z učebnice. Těsně před Murterem nám za lodí zaskákali delfíni a my zamáčkli slzu v oku a dopluli do výchozí mariny s opět učebnicovým přistáním (za pozorného sledování zaměstnanci charterovky – jedna z jejich lodí právě visela na jeřábu s nabořeným kýlem). Jarda nás “opustil” někde u Bačvice – usnul na člunu a neprobudilo jej ani předávání jachty, ani závěrečný “mejdan” – totální rozklad osobnosti (narušení integrity).

Předání v pohodě, bez závad, kauce vrácena. Večerní procházka marinou nám postupně vrátila stabilitu suchozemců do nohou. Na lodi jsme přespali do sobotního rána.

 

Sobota (fotky)

Plánovaný odjezd v šest se o trošku opozdil. Zamávali jsme moři a u nejbližší benzinky se vydali Češi a Slováci každý svou cestou. My se stavili na zřícenině Vrana sklidit nějaké skalničky, Marek s Beou zase krátce na Plitvicích. I tak jsme se potkali v nedlouhé zácpě. V protisměru ale stála nehybná fronta přes Plitvice skoro 50 kilometrů.

Marek s Beou se zastavili v Maďarsku na Balatonu, avšak vlézt do sladké bahnité vody vyžadovalo silnější vůli. My to vzali zpět opět přes Hodonín, nakrmili se, vyzvedli mladší dítě a rozjeli se každý na svou stranu.

 

Dohromady jsme upluli 161 Nm, dílem na plachty, dílem na motor. Užili jsme si spoustu srandy, koupání (obzvláště oblíbeným se stalo lano za lodí), přehráli to nejlepší z české i slovenské hudební scény (plouvoucí cirkus) a hlavně se podívali na místa, kam noha běžného turisty nevkročí.

Mapa z lodního deníku

Fotky - zbytek mix