Kapitánský kurz - Chorvatsko 2002

 

 

(Následující řádky mohou obsahovat některé uvolněnější výrazy, tak, jak je jejich autoři ve své jadrné řeči použili. Dále se ne všechny události a místa musí stoprocentně shodovat se skutečností, protože od plavby uběhly již téměř dva roky a lidská paměť je nespolehlivá.)

 

Termín: 27.4.-4.5.2002

 

Tak jsem jednou večer na jaře roku 2002 seděl, tupě zíral před sebe, a najednou mi vnitřní hlas povídá: „Vole, vzpamatuj se. Třicítku máš za sebou, dům jsi postavil (strom zasadil a syna zplodil), rodinka spokojeně kvete a ty jen pracuješ od rána do večera. Neměl by jsi zase začít podnikat věci dobrodružné? Jako „za mlada“. Místo válení se o dovolených na pláži.

Něco na tom bylo. Druhý den jsem sedl k Internetu a začal brouzdat. Hmm, pohybovat se po svých nebo se raději vozit? Horská cyklistika, skálolezení a podobné masochistické aktivity mě moc nelákají. Proč se fyzicky ničit? Takže raději vozit. Ale na čem? Jezdit rychle? Co takhle automobilová závodní licence? To by ale bavilo jenom mě a volného času na své blízké bych měl ještě méně. Létat? Podíval jsem se pod nohy na zem a zkusil silně zadupat. To ne. Je tvrdá. Mohlo by to dost bolet. A co plavit se? Kánoe? Raft? Brr, voda v řece je studená. Moře? No vida, moře! Je u něj teplo, čistý vzduch a slaně vlhko. Fajn, budu se plavit po moři. Ale na jaké lodi? Motorové jsou sice krásné, ale pro mastňáky. A smrdí. Takže plachetnice. Cílem cvičení se tedy stalo získání kapitánských papírů na námořní jachtu.

Hledal jsem, pátral, porovnával. Vytipovaným firmám, které slibovaly nejrůznější kurzy ovládnutí mořského plavidla, jsem napsal nebo zavolal. Nejrychleji, bez zbytečného mlžení a velice detailně (s ohledem na mou naprostou neznalost) odpověděl nějaký „Teuschel“. Ostatní blábolili, měli různé nesrozumitelné podmínky, nebo vůbec působili neseriózně. „Školitel“ byl vybraný, tak v čem je problém? Má jeden volný termín už za týden a pak až na podzim. To je dost narychlo. Ale ženu nějak ukecám. Mám jet sám? Až takový dobrodruh zase nejsem. Ale vím o někom, kdo je. Během dvou dnů jsem zlomil Viktora, kolegu z práce. S jistou dávkou špatně skrývané nedůvěry (přeci jen se už známe od desíti let) svěřil své těžce vydělané peníze a organizaci podniku do mých rukou. Já zajel do Teplic, tentokrát již za „panem Teuschlem“, domluvit podrobnosti a zaplatit zálohu. Zapůsobil na mě velice důvěryhodně a tak jsem se snažil tuto dobrou náladu přenést i na Viktora. Stín pochybnosti z jeho očí však nemizel.

V pátek 27.dubna 2002 odpoledne jsme na brněnské Hypernově naházeli zásoby do firemní Fabie a se zastávkou v Hodoníně vyrazili směr Sukošan v Chorvatsku. V Bratislavě jsme u Shellky nabrali „přeplněnou plnou“ a v noci projeli Maďarsko, dále na Zagreb, Karlovac a Plitvice (taky kudy jinudy, že?). Podle itineráře jsme se vyhnuli Zadaru přes Obrovac a zadarské letiště. Po nezbytném bloudění jsme našli marinu Zlatna luka. Takový les stěžňů jsem snad ještě v životě neviděl. Bylo pět ráno, sraz jsme měli v osm. Studeně mrholilo, tak jsme dali horkou sprchu a zalezli spát do auta.

Sobota nezačala dobře. Mrholení se změnilo v houstnoucí déšť. Odbila osmá, devátá, desátá. Viktor se začal poddávat vymýšlení krizových scénářů. „Ten parchant shrábl prachy a my teď pojedem celej den zpátky.“ Najednou za námi zabrzdil omšelý „meďour“ a z něj vylezla postava opáleného vyhazovače, v kožené bundě a zlatým řetězem na krku. Ačkoliv to prý měla být pánská jízda, z auta se usmívaly dvě dívčí tváře. „Já to tušil. Ten parchant je mafián a přijel i se svejma kurvama. Teď vyinkasuje zbytek a my skončíme někde na dně mořském. Proč nám sebral pasy?“ A bylo jedenáct, dvanáct, jedna odpoledne. Pršelo a pršelo a my stále seděli v autě. Deprese. Naštěstí na celý týden úplně poslední.

Už ne „pan Teuschel“, ale Roman, vyřídil v marině všechny potřebné papíry a převzal loď. Že je to opravdu náročné jsem pochopil až následující rok, kdy jsem tyhle věci dělal sám. Déšť zničehonic ustal a my se mohli nalodit a seznámit s ostatními členy posádky: Roman, zkušený jachtař a instruktor, jako kapitán. A pak plavčíci. Honza, jeho přítelkyně, Jana, Viktor a já. Samí výborní lidi. Pouze, jak se později ukázalo, prvotní nadšení pro jachting se jednotlivě dosti lišilo. Díky citlivému Romanovu vedení ale nikdo ani chvíli nestrádal, ani se necítil nespokojený.

Loď byla skvělá. Téměř fungl nová Elan 45 jménem Estera od charterovky Kroki. I kapitán byl jejími rozměry trochu překvapen, původně měl domluvenou loď menší. Ušlechtilý štíhlý trup, dvě kormidla, velký kokpit i salon, čyři kajuty, dvě WC a samostatná sprcha – pro šest lidí neuvěřitelný luxus. Večer nám Roman rozdal skripta a vysvětlil, co budeme v následujících dnech podnikat, co na lodi k čemu slouží a co se musíme naučit. První noc na vodě, i když na lodi pevně vyvázané v marině, byla nezapomenutelným zážitkem.

Ráno jsme „zvedli kotvy“ a vypluli na moře. Chladné mokré počasí zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a my vytáhli trička a kraťasy. Dopoledne jsme se v Pašmanském kanále učili zacházet s kormidlem a základy navigace (tahle protivná věda nás neopustila celý týden – díky za to) a pak zvolna proplachtili kolem ostrovů Pašman a Žut na Katinu. Estera měla příliš vysoký stěžeň na proplutí pod mostem mezi Ugljanem a Pašmanem. Na volnější vodě jsme cvičili obraty proti větru i s větrem a vůbec začali získávat cit k vedení lodě. Na Katině jsme se vyvázali u hospody a zašli na večeři.

Pondělí bylo také příjemně teplé. Přepluli jsme jen kousek do zátoky Telašica a tam na volných bójích zkoušeli tento druh kotvení. Každý a několikrát. Když jsme začínali reptat, nechal Roman Janu, Viktora a mě vylodit na člunu na pevninu. Vylezli jsme na útesy s výhledem na volné moře (a slezli po nich až k hladině) a obdivovali slané jezero Mir. Sluníčko sice svítilo, ale koupání jsme si rozmysleli. Po dobrém pozdním obědě následovala šedá teorie. Blížil se večer, kapitán se starostlivě rozhlížel po mráčcích, a my se tvářili nasupeně. „Proč tady trčíme? Vždyť knížky můžeme číst doma.“ Tak dlouho jsme na Romana tlačili až řekl: „Dost! Vyplouváme. A nikdo nebude chrápat.“ Jako naivní děti jsme radostně odpoutali loď a vytáhli plachty. Kolem Žutu se začalo smrákat a za lodí nám zaskákali delfíni. Tma přišla rychle. A snad ještě rychleji i noční chlad, vítr a vlny. A déšť. I když jsme už byli úplně mokří od slané vody, tak to bylo vlastně jedno. Pochopili jsme Romanovy obavy při sledování nevinně vypadajících obláčků. Před půlnocí nám šetrně sdělil, že má problémy s GPS. Nám to bylo celkem jedno, stejně jsme s ní neuměli zacházet, ale z výrazu jeho tváře bylo patrné, že sranda alespoň načas skončila. Naše zelenající se mátožné ostatky s rozhoupanými žaludky tak byly přinuceny k pečlivému sledování obzoru – světýlek znamenajících jiné lodě a hlavně blikajících majáků. Záznam do mapy v podpalubí se na té houpačce rovnal těžkému trestu. Po třiceti vteřinách dole bylo na palubě co rozdýchávat. Ještě za tmy jsme dorazili do Tribunje a vyvázali se v rozestavěné marině.

Úterý jsme částečně věnovali odpočinku. Prošli jsme starobylé městečko na ostrůvku a vylezli ke kostelu se širým rozhledem. Protože byla marina téměř prázdná, mohli jsme se tam celý den motat a trénovat všechny možné způsoby přistávání. Do zblbnutí. Loď jsme neodřeli a navečer přepluli kousek do Vodice. Vyvázali jsme se v městském přístavu a zašli na vynikající „lignje na žaru“.

Středa byla už čtvrtým slunečným dnem. Vlastně První Máj – lásky čas (s tou to bylo slabší). Celý den pražilo tak, že jsme se jeden jako druhý i přes vrstvu opalovacích krémů solidně připálili. Z Vodice jsme vypluli do Šibeniku a na kraji kanálu sv. Antonína se vylodili na pevnost sv. Mikuláše. Přistát nebylo možné a tak kapitán zůstal na lodi. Pevnost jsme prolezli od shora po sklepy. Nádherná stavba. Po řece Krka jsme dopluli do Skradinu. Vedro bylo sice úmorné, ale přesto jsme s Viktorem podnikli pěší výlet k vodopádům Skradinski Buk. Že tam jezdí loď zadara, jsme zjistili až po návratu Aspoň jsme protáhli tuhnoucí končetiny. Večer jsme se vrátili do Šibeniku, jen rychle proběhli město a vylezli na nejvyšší bod pevnosti sv. Anny. Noc jsme strávili u městského mola na Zlarinu (asi – tohle mi už vypadlo z paměti).

Další den jsme chtěli věnovat otevřenému moři a namířili na Primošten. Honzovi ale přemíra sluníčka nesedla a tak jsme se stáhli na Kapriji, vysadili ho na pevnou půdu, a celý den prořádili mezi Bačvicou a Čavlinem. Tam, zpátky, po větru, proti, … Večer jsme Honzu vyzvedli (úplně nový člověk) a přenocovali v Muně na ostrově Žirje. V noci nás vzbudil místní „vodní autobus“ a loď jsme museli převázat.

Páteční ráno se stalo poslední zkouškou našich čerstvě nabytých znalostí. Foukal silný vítr a tlačil nás na molo tak, že bylo téměř nemožné odrazit. Důmyslné použití lan, silné paže, ochotní domorodci, odvaha kapitána a notná dávka štěstí nakonec bez škrábnutí katapultovaly těžkou loď od nebezpečných kamenů. Počasí se pomalu horšilo a my na pohodlný zadní vítr v pohodě doplachtili zpět do sukošanské mariny. Hlasování, zda vyjet už večer nebo zůstat do sobotního rána, dopadlo v souladu s naší únavou. Předali jsme loď, vypakovali věci a od Romana slavnostně obdrželi certifikáty o úspěšném absolvování praktického kursu. Hned jsme se cítili jako poloviční kapitáni.

Cesta domů proběhla v pohodě. Fábijka si cucala tak málo, že nám nafta vydržela zpátky do Bratislavy. Jen naše mozky si tak zvykly na houpání a přijaly je za vlastní, že jsme „jachtily“ i ve sprše, na záchodě a v autě. Prostě, nehoupali jsme se my, ale celý svět kolem nás.

Plavbou na moři však naše snažení neskončilo. Ještě nás čekaly teoretické zkoušky, pak zkoušky radiooperátora námořní pohyblivé služby a lékařská prohlídka. Do finále jsme se úspěšně dostali jen Jana a já. Ostatní tři vyměkli v různých fázích. Zatím. Nic ztraceno není. My dva se stali hrdými veliteli jachty pobřežní plavby (Yachtmaster Coastal) s průkazem „C“ vydaným Ministerstvem dopravy. Abychom si, kromě mazlení se s „mokrým řidičákem“, mohli říkat i „jachtaři“, zbývá nám maličkost – naplout stovky a tisíce mil.

 

A kde najdete toho skvělého kapitána, který vás, pokud budete jen trochu chtít, naučí maximum toho, co budete na moři potřebovat? Nejlepší je navštívit jeho web na www.yachting.tasary.com.

 

Zbyly vzpomínky. I Jana věnovala plavbě jeden ze svých šéfredaktorských sloupků. Tak kam příště?

Fotogalerie